Zážitky s klienty #2

Jak už jsem psala, každá tour přináší nové a nové zážitky s klienty. Je to takový nekonečný příběh. Zajímavé na práci s lidmi je, že s některými si člověk „sedne“ okamžitě, stačí prvních pár vteřin a obě strany ví, že jsme našli „toho svého člověka“. Někdy je i ten chvilkový vztah neutrální, jindy si prostě nesedíme, ale zůstáváme profesionální, příjemní a otevření, prostě lidští, že?

Před pár dny jsem měla na tour dvě skupiny klientů – pár z Německa a dvě ženy z USA. S německým párem to bylo okamžité spříznění, spousta srandy a povídání. Ženy z USA byly rezervovanější, očividně zklamané, že nevidíme polární záři, a byla jim zima. Což chápu, protože bylo -30°C. Pak mě poprosily, jestli bych je dovezla do jejich ubytování (asi 15 minut za město), což nebylo v plánu. Ale počasí nebylo nejlepší, nic jsme neviděli, tak jsem jim vyšla vstříc a udělala taxi. Když vystupovaly z auta, na půl pusy řekly „díky“ a na moje přání dobré noci a hezkých dní už se ani neotočily. Co se dá dělat, i to se stane. Jen jsem zakroutila hlavou a cestu domů jsem si krátila posloucháním hitů z rádia na plné pecky!

Někdy je to opravdu dobrodružství. Na jiné tour jsem měla neskutečně pomalé klienty, kterým všechno trvalo věčnost, až jsme se s ostatními neudrželi a trošku si z nich dělali legraci, tedy spíš jsme dávali průchod naší frustraci a jen mezi sebou. Jeden pár mě pak prosil, jestli bych je vzala po tour na autobus i s jejich kufry. Měla jsem to po cestě domů, tak jsem souhlasila. Ale aby to nebylo jen tak, pozvali mě na večeři. Než ji přinesli, šli vyzvednout kufry. Ale co se nestalo. V jejich hotelu hořelo, všichni utíkali ven, jen oni dovnitř. Pak přijelo asi 5 hasičských vozů, úplná panika v městečku! Všechno dobře dopadlo, vyzvedli kufry a hotel neshořel. Odvezla jsem je tedy na autobusové nádraží, kde slečna zjistila, že nemá telefon. Tak jsme jeli zpátky do restaurace, kde naštěstí byl! A pak se zpožděním konečně domů!

Některá dobrodružství nejsou úplně příjemného charakteru. Měli jsme velkou skupinu (29 dospělých a 6 dětí) na tour za polární září na snowmobilech. A bylo to v těch mrazech, tedy -35°C, v takovém počasí je nerozum vůbec na takovou tour chodit, natož s dětmi. Dospělý to ještě nějak vydrží, zatne zuby, ví, že to jednou skončí. Ale děti? Děti tohle neumí, jsou tady a teď, navíc prochladnou výrazně rychleji než dospělí. Všechny jsme ale oblékli do kombinéz, dali jim rukavice, boty… Ale už tehdy jsme věděli, že to nebude stačit. Byli jsme na ně 3 průvodci, 1 na začátku, další uprostřed a poslední na konci. Dojeli jsme na první místo, kde zastavujeme a které je asi 15 minut od „parkoviště“ pro snowmobily. Všechny děti brečely, protože jim byla zima, i někteří dospělí se chtěli vrátit. Nezbylo než rozdělit se na dvě části – já jsem se s dětmi a dalšími vrátila, zbytek pokračoval dál. Naštěstí na ně čekal vyhřátý autobus, tak se brzy dali dohromady. A jen opustili snowmobily a utíkali do autobusu, na nebi se rozzářila překrásná aurora! Tu už ovšem neviděli…

A i když se nestane nic extra, vždycky lze najít nějakou milou či radostnou chvilku – třeba když jsme první skupina na snowmobilech v lese a nikde nikdo jiný není, celý les je jen náš a jedeme čerstvě napadlým sněhem. Nebo i jen mazlení psíků na husky farmě. Tam mám svou oblíbenkyni – je to štěně, trošku zrzavé a maličko v obličeji připomíná lišku, tak jí říkám „foxy dog“. A je překrásná!!! Tu bych si hned odvezla domů. Dneska jsem si zas mazlila a ona oběma packami držela moji ruku, abych náhodou nepřestala…

Nejkratší den máme už nějakou dobu za sebou, kolem zimního slunovratu bylo denního světla dosti málo, navíc mraky a pošmourno. Teď je zajímavé vidět, že každá minuta světla navíc je znát. Vidět slunce po několika zamračených týdnech, kdy sotva vylezlo nad obzor, byla veliká radost. Celé auto jásalo! I teď je poznat, že stoupá výš a výš každým dnem – světla je víc a k tomu překrásné východy a západy slunce. Prostě krása!!!

Taky se nám teď konečně po asi dvou týdnech „otepluje“. Už nemáme konstantně kolem -30°C, jen asi -15°C, což vedlo k tomu, že mi nemrzly prsty na nohou, ani jsem nepotřebovala rukavice a bundu si nechala rozepnutou celý den. Taková úleva!!! Nikdy bych neřekla, že se budu těšit na -15°C!!!