Víkend uběhl jako voda a nás čekal druhý tréninkový týden. V pondělí nás vyzvedl Zsolt, zkušený průvodce původem z Maďarska, naložil nás do auta a vyrazili jsme na dva výlety. Prvním byla Ounasvaara, kde jsme byli o víkendu. Prošli jsme si jednu z mnoha tras, kterou je možné s klienty jít. Ukázal nám nejlepší místo na sledování západů slunce, tak doufám, že se tam někdy dostanu. Teď je dost zataženo celý týden. Další zastávkou byl Vaattunkoköngäs, přírodní park, kde se dá buď chodit po chodníčkách nad terénem, nebo pak na sněžnicích kdekoli. Je to okruh, v jehož polovině jsou přístřešky a ohniště, kde se dá rozdělat oheň a opéct buřty. Což je tady takový národní sport. My je ale neměli, tak jsme jen prošli okolo. Všechno jsme stihli dosti rychle, tak jsme pak měli odpoledne volné. Opět na takové ty věci jako nákup nebo první výběh.
Naproti tomu úterý nebylo tak úspěšné, jak už jsem psala – na úřadě pro daně jsme nepochodili, protože pořád nemáme ono osobní finské číslo. Tedy jsme čekali mega dlouhou frontu, abychom zjistili, že to bez osobního čísla opravdu nelze. Tak jsme vzdali i odpolední plánovanou návštěvu Kely, tedy úřadu pro sociální pojištění. Místo toho jsme se objednali na Migri, imigrační úřad, kam se člověk taky musí nahlásit, když tu chce pobývat déle než 90 dní. Migri nepracuje každý den a nejbližší volné termíny byly na 5.11.2025. Ale to nevadí. A díky tomu nám vzniklo volné další odpoledne, kde jsem si trochu lépe zpracovala všechny informace, které jsem doposud získala. A předpřipravila si informace, které budu povídat klientům.
Středu jsme opět trávili se Zsoltem. A čekal nás zatím nejkrásnější den! Vyrazili jsme do Korouoma kaňonu. Celkově je asi 30 km dlouhý, ale je možné tam dělat i kratší procházky. My šli 5 km okruh. Zatím ještě není sníh a led, všechno tedy bylo zahaleno do podzimních barev. V zimě se ale celé údolí promění. Voda, která teče shora, postupně zamrzá a vytváří mohutné ledopády. Spousta lidí po nich i leze, to bych ráda zkusila! Ale i teď to byla krásná podívaná a senzační procházka! Dříve to bylo místo pro těžbu dřeva, které se pak po řece plavilo dál. Další zastávkou byl Auttiköngäs, vodopád na řece Auttijoki, vedle kterého je i starý žlab, díky kterému je plavené dřevo schopno vodopád překonat. A je tam i přístřešek s ohništěm, jak jinak. Tentokrát jsme buřty měli, rozdělali jsme oheň a užívali si teplo, horký džus a hezky propečené buřty. Díky tomu, že Korouoma je přeci jen dost daleko (asi 110 km), mohli jsme se všichni prostřídat v řízení. Byl to senzační den!
Ve čtvrtek dopoledne jsme měli volno. Toho jsme s Paulou využily a sestavily si skříně do pokoje, takže už nemusíme mít všechny věci v kufrech. Odpoledne se k nám vrátil Andrés, se kterým jsme postupně navštívili všechna auta, která společnost má. Dozvěděli jsme se o všech vychytávkách (rozuměj problémech), které každé z nich skrývá a všechny triky, díky kterým zvládneme snad vše. Následovala lekce o snowmobilech. Ty jsme ovšem prakticky nemohli vyzkoušet, protože ještě není sníh, ale teoreticky víme všechno.
A pátek byl úplně posledním tréninkovým dnem. Celé dopoledne jsme trávili studiem rozpisu práce, co co znamená, jak to správně číst a rozumět tomu. Dozvěděli jsme se o přípravách na jednotlivé aktivity, co si sbalit sebou, na co nezapomenout. Opět neskutečné množství informací… Tak snad se to v té mojí hlavě někde dobře usadí a vyplave na povrch v pravou chvíli.
A tím končil náš trénink. Teď už jsou z nás průvodci, ačkoli mám pocit, že se na to nikdo z nás úplně necítí. Naštěstí první výpravy by měly být za doprovodu někoho zkušeného. Držte nám palce!
