Když jsem v říjnu odjížděla do Finska, zvala jsem lidi na návštěvu, ačkoli jsem přesně nevěděla, jak to tu bude. A nakonec přijela mamka s Vojtou (synovcem), který měl jarní prázdniny letos jinak než zbytek rodiny. Už předem jsem jim/nám naplánovala spoustu věcí. Ale nebudu předbíhat.
Přiletěli v pondělí večer jen s hodinovým zpožděním, přestup v Londýně stihli tak tak, pár minut před zavřením gatu. Ale stihli!!! V Rovaniemi už to bylo jednoduché, jen vyjít ven a najít mě s velkou cedulí – jako vždycky! Dojeli jsme na ubytování, našli klíče, uvařili večeři… Byli docela hotoví, takže jsem je pak opustila a nechala spát.
V úterý ráno jsem je vyzvedla pracovním autem, spolu s nimi i další zákazníky, a vyrazili jsme na první velké dobrodružství – snowmobily. Naštěstí nás nebylo moc, celkem 3 snowmobily, tak jsem je vzala na svou oblíbenou trasu do lesa k letišti. Byla to moc hezká projížďka, krásné dopoledne, jen mi mamka párkrát málem způsobila infarkt, protože občas místo brzdy zmáčkla plyn. A jednou dokonce minula strom tak o 5 cm, anděl strážný měl hodně práce! Naštěstí všechno dobře dopadlo, žádná nehoda se nekonala a všichni jsme se v pořádku vrátili. Nechala jsem je pak v Santově vesničce, aby si ji prošli, vyfotilis se Santou, poslali pohledy… A vyšlo to přesně, že se Zsolti vracel ze své tour, nabral je tam a dovezl do centra. Z odpoledne zbývalo ještě dost času, tak jsme vyrazili na kopec na západ slunce. O pár minut jsme ho minuli, ale i tak to byla krásná podívaná.
Protože byl krásný den a předpověď slibovala aktivitu na nebi, půjčila jsem si jedno pracovní auto a vyrazili jsme večer za polární září. A udělali jsme dobře! Lady Aurora tančila po celém nebi, nevěděli jsme, kam se dřív podívat!!! Byla to neuvěřitelně krásná show!!! Udělali jsme asi tisíc fotek a kochali se pohledem na tu neuvěřitelnou krásu nad námi. Díky jasnému nebi a milionu hvězd byla taky pěkná zima, asi -20/25°C. Po cestě zpátky jsme se ještě zastavili na mém nejoblíbenějším místě (Vikaköngäs), kde je překrásná řeka, visutý most a pohádkový les. Taky se jim tam líbilo! Ale zima byla zima, tak jsme to pochvíli zabalili a jeli domů. Velice podařený den!
Středeční ráno bylo trochu hektické, ale nakonec vše klaplo na čas. Šla jsem vyzvednout auto, které jsem nám na 3 dny zamluvila. Krásná Toyota Yaris, hybrid, automat, senzačně se řídila a držela na silnici. Řízení jsem si fakt užila!!! Pak jsem vyzvedla své dva svěřence a čekal nás další nabitý den. Dojeli jsme na sobí farmu (Sieriporo), kde nás čekala 40 minutová projížďka na saních tažených sobíky. Ráno bylo mlhavé, ale během jízdy se vyčasilo, mlha se zvedla a na blankytně modrém nebi se na nás smálo sluníčko. Když jsme se vrátili zpátky, dostali jsme horký džus, sušenky a informace o sobech, kde jsme se dozvěděli snad úplně všechno. Pro mě bylo zajímavé sledovat, jak každá farma (a každý průvodce) sdílí informace trochu jinak. Mamka byla nadmíru spokojená, protože se ráda dozvídá nové věci a informace.
Další zastávkou byl oběd na benzínce – bufet, typická finská věc. Vždycky je to trochu sázka do loterie, jestli to bude dobré, ale tentokrát to vyšlo! Posilněni jídlem a s plnými bříšky jsme se přesunuli na husky farmu (Raitola), kde se na nás těšilo psí spřežení (5km). Mohli jsme jet všichni tři na jedněch saních, takže první polovinu cesty jsem „řídila“ já, druhou pak Vojta, mamka byla ráda, že nemusí nic, jen sedět a užívat si jízdu. Byl to super zážitek být na chvíli musher! A opět po jízdě informace, tentokrát o psech. Po skončení programu jsem je vyklopila na ubytování, jela domů pobalit si pár věcí, protože jsem se k nim na dvě noci nastěhovala, abychom spolu strávili víc času.
Ve čtvrtek jsme měli v plánu velký výlet – Korouoma kaňon a zamrzlé vodopády. Cesta z Rovaniemi tam trvá asi hodinu a 40 minut. Vím, že je to dost oblíbené místo, během dne se zaplní lidmi, tak jsme vyrazili brzy, abychom se vyhnuli davům. A dobře jsme udělali. Na parkovišti bylo zatím jen pár aut. Vydali jsme se na 5km okruh, krásným lesem, sněhem… Cesta byla dobře značná a značně prochozená. Věděla jsem, že tam jsem zledovatělá místa, hlavně z kopce, tak jsme volili nejbezpečnější postup – jízdu po zadku. Zavzpomínali jsme na dětská léta a nasmáli jsme se jak už dlouho ne. V hlavní části jsme pak obdivovali zamrzlé vodopády a odvážlivce, kteří zkoušeli ledolezení. Cestu jsme zakončili v chatičce s kávou a dobrůtkou. Finové pijí nejvíc kávy na světě, ale neumí ji udělat dobrou… Já už si zvykla, jen zbytek týmu měl nějaké výhrady… Ale byla to hezká tečka. Celý okruh jsme zvládli rychleji, než jsme čekali, tedy i domů jsme se vrátili o chlup dřív. Měli jsme tak čas si oddechnout, nakoupit a připravit se na další dobrodružství. A tím byla sauna. Horká sauna a koupání v zamrzlém jezeře. Bylo to super!!! Oba se nakonec odvážili ponořit do studené vody celí! A mohli jsme si odškrtnout další senzační zkušenost. Po velmi plném dni nám zbývalo jediné – pěkná večeře. Vzala jsem je do osvědčené restaurace, kde jsme ochutnali soba, dali si víno a tím uzavřeli celý den.
V pátek jsem vstávala brzy do práce, Vojta si dopoledne půjčil běžky a udělal si skoro 40km výběh. Mamka si mezitím prochodila Ounasvaara kopec. Pak jsme společně uvařili večeři a povídali. Sobota se už nesla v nenáročném duchu, já byla v práci, mamka s Vojtou si prošli město, navštívili muzeum… Před jejich odjezdem na letiště jsme si ještě dali společnou večeři. A pak čekali na autobus, který opět nepřijel… Tak nevím, jak to tu funguje. Naštěstí Uber jezdí pořád, tak byli na letišti včas. Dokonce tam viděli „sobí Uber“ – sobí spřežení před letištěm. Všechno proběhlo v pořádku a další den už mi psali, že doletěli ve zdraví a načas.
Byly to moc krásné společné dny!! Díky za ně!!!
