Po víkendovém rozkoukávání nás čekal nástup na trénink. Každý den v týdnu jsme měli zaměřený na jinou aktivitu. Všechno ale začalo v pondělí snídaní s majitelem firmy, byli jsme všichni pozváni, což bylo milé.
Jako první zastávka nás čekala vesnička Santa Clause kousek za Rovaniemi. Jelikož tam budeme jezdit i s klienty, prošli jsme si ji celou. Podívali jsme se, kde co je, co je potřeba navštívit, kde najdeme Santu Clause, kde Santovu poštu, kde hranici polárního kruhu. Setkání se Santou jsme ani my nemohli vynechat. A máme i fotku na památku! Odpoledne jsem měla volno, čekaly mě takové ty běžné věci jako nákup, vaření a tak…
Úterý se neslo ve znamení objíždění lokalit naší společnosti, včetně toho, kde parkují auta, kde se bydlí, kam se jezdí na některé výpravy. Abychom měli představu, kde co je a kam se správně vydat. Zatím se mi teda všechna ta finská jména pletou, jako třeba Olkkajärvi a Sonkajärvi (järvi – jezero), nebo Vaattunkiköngäs, Vikaköngäs a Auttiköngäs (köngäs – vodopád). Úterý bylo také šťastným dnem, protože jsme se přestěhovali do nového bytečku. Je to teda mini byt, dva mini pokoje, ve kterých jsme po dvou, mini kuchyň, mini záchod, mini sprcha a mini sauna. Naštěstí si všichni čtyři rozumíme, tak ten malý prostor zvládáme s humorem. Zatím.
Středa byla opět objížděcí, tentokrát jsme navštěvovali místa, kde nejčastěji budeme vyzvedávat hosty – hotely, motely a jiná ubytování. Vedle Santovy vesničky je hotel Santa’s Igloos, kde nás paní na recepci vzala na prohlídku. A to teda byl luxus! Celý komplex se skládá z malých domečků, nejčastěji pro 2 osoby, kde se ložnice nachází v „iglú“ (ne ze sněhu, ale ze skla), aby člověk mohl skrz prosklenou střechu (a zdi) sledovat polární záři z tepla postele. Fakt krásný! Ačkoli po zjištění ceny už mi to tak krásný nepřišlo. Po obědě jsme jeli navštívit další místa pro sledování polární záře, která jsou trochu dál, ale o to krásnější.
Ve čtvrtek nás čekala první byrokratická návštěva. Když člověk chce pracovat nebo studovat ve Finsku, musí se zaregistrovat na úřadě (DVV) a dostane pak svoje osobní číslo. To následně slouží ke všem dalším úředním věcem – daně, sociální systém… Pro nás ovšem tato první návštěva nedopadla úspěšně, protože byl nějaký problém s adresou a smlouvou. Tedy jsme všichni odešli s prázdnou a teď čekáme, až to úřad a náš zaměstnavatel doladí. S tím pak následně byla spojena opět neúspěšná návštěva na úřadě pro daně. Tedy v tomto ohledu stále čekáme. Odpoledne jsme byli navštívit jednu sobí a husky farmu, slečna nám tam vysvětlila, jak to tam chodí, co a jak máme my dělat, až přijede s klienty. Spousta informací! Ale snad s praxí si to všechno zapamatuju. A po návštěvě farmy nás čekal rychlo kurz focení. Ještě štěstí, že už jich mám pár za sebou a nic mě tak extra nepřekvapilo. A aspoň jsem mohla pomoct ostatním s vysvětlováním a ukazováním všeho možného nastavení. Taky jsme foťáky vyfasovali domů, abychom mohli trénovat. A bylo to akorát včas. Večer, tedy spíš v noci, nás Kuba (Čech, co už tu pár let s manželkou žije) vzal na lov polární záře. Jelikož už bylo dost pozdě, jela jsem jen já, Denis a Bruce. Ale stálo to za to! Nebe bylo čisté, zima veliká a záře pořádná! Strávili jsme tam snad dvě hodiny a nemohli se vynadívat, fotili jak diví a užívali si tu krásu. Senzace!!!
Poslední den prvního tréninkového týdne byl ve znamení dalších farem. První se sobíky, kde byli skvělí zaměstnanci a celkově příjemná atmosféra. Dozvěděli jsme se vše potřebné a jako bonus jsme byli vpuštěni do ohrady k sobíkům (s dalšími návštěvníky), mohli jsme je krmit a volně se mezi nimi procházet. Jsou prostě rozkošní! Když jsem je prvně viděla, překvapilo mě, jak jsou malí. Jsou to stále polodivoká zvířata, domestikace se na 100% nezdařila, většinou na léto chodí do lesů a na zimu se vrací na farmy, kde je o ně postaráno. Většina z nich nemá ráda, když je někdo hladí. A když už, tak jen na zadku. Když jedí od někoho z ruky, je třeba dávat pozor na paroží. A nejradši mají lišejníky, to je pro ně jako čokoláda. Strávili jsme s nimi hodně času! Pak nás čekal husky park. Dle názvu je jasné, že je to park, kde mají spoustu psů husky, a taky že jo! Tady opět byli moc milí, pan majitel nám vše vysvětlil, ukázal, mohli jsme si huskýčky pohladit (přes plot teda). Super. A úplně jako poslední nás čekala návštěva muzea – Arktikum. To by bylo klidně na celý den! Takových expozic a informací!!!! My měli jen asi 2 hodiny, zoufale málo. Ale muzeum opravdu stojí za návštěvu. Ve spodním patře vpravo je vše, co se týká historie, přírody, zvířat. Na druhé straně je pak více interaktivní expozice o fauně a floře, o polární záři, počasí, podnebí. Toho jsou dvě patra. A ve vrchním patře vpravo je expozice o finské fotografce Hildur Larsson, která otevřela svůj foto ateliér v Rovaniemi roku 1905! Zároveň fotila každodenní život v Rovaniemi a Laponsku obecně. Odvážná mladá žena, která se nebála praktikovat profesi, která tou dobou byla vnímána jako mužská. A jaký měla úspěch! A stala se tak vzorem pro mnoho žen. Prostě nádhera! A ty její fotky!!! My inspirovány jejím příběhem jsme s holkama šly večer zkoušet noční fotografování. Bohužel bez polární záře…
