Dny plynou, světla přibývá. Příroda je stále schovaná pod vrstvou sněhu, všechno je bílé, krásné a mrazivé. Stromy se pomalu začínají ohýbat pod tou tíhou, ale mráz nepřestává. Je nádherné pozorovat sluneční paprsky, jak se prodírají skrz zasněžené větve. Slunce ještě není tak silné, ale každý den je ho víc a víc. I nálada se s množstvím slunce zlepšuje. Když řídím, kochám se tou krásou a nemůžu se vynadívat. Vždycky mě to zahřeje na duši a řeknu si, jak krásný svět to máme.
Pracovně se toho teď moc neděje. Tedy vše při starém, stále sobi, husky, snowmobily a aurora. Je milé potkávat se (a trochu se už znát) s dalšími průvodci z jiných společností. Co se týče snowmobilů, tak teď máme často velké skupiny – kolem 37 lidí. To je tedy náročné – všechny oblíknout, dát jim boty, helmy, podepsat pravidla… A pak to po nich všechno zase uklidit. A to nemluvím o tom, jak taková velká skupina reálně jede – 21 snowmobilů v řadě, převážně ne moc zkušení řidiči, jezdíme rychlostí +/- 10km/hod. Většinou dojedeme na první místo a uděláme fotky, o které jim převážně jde, a mají z nich radost. Pro nás je to trochu „nuda“. Ale nedávno jsem měla pár z Brazílie a pán byl skvělý řidič, tak jsme jezdili po lese a všech cestách jak diví. A oba jsme si to náramně užili! To byla senzace!!!
Husky rostou neuvěřitelně rychle, malá štěňátka už nejsou tak malá, ale pěkně těžká. Nicméně stále roztomilá, hned bych nějaké ukradla domů. A všichni husky jsou neskutečně vděční za každé pohlazení, pomazlení, projev lásky. Tak vždycky obejdu všechny a podělím je o mazlení, a i mně to udělá radost a uvolní endorfiny. Jsou takovou injekcí dobré nálady a povzbuzení.
Sobíci už jsou taky po dlouhých měsících víc zvyklí na lidi a někteří se nechají i pohladit. A sobí speciality v restauraci je nutné alespoň jednou ochutnat. Ačkoli se člověku moc nechce, když předtím vidí, jak jsou roztomilí. Někteří sobi holt skončí na talíři, protože je tu regulace jejich populace, přesně dané množství, kolik sobů může být, aby pro ně bylo dost jídla a nezničili veškerou přírodu tím, že by snědli vše, co vidí. Ve finském Laponsku může být „jen“ 200 000 sobů, lidí je tu asi 180 000, z toho kolem 5000 chovatelů sobů. A každý sob někomu patří, pozná se to podle značky na uších. Brzy po narození dostane mládě soba stejnou značku jako jeho matka. Jde to kombinaci různých zářezů, které zůstanou po celý život. Každý chovatel má svou úředně registrovanou značku, bez značky nemůže mít soby. Značky se často dědí, případně jde nějakou odkoupit od někoho, kdo už nechce pokračovat v chovu.
Ke konci ledna byla k vidění opět parádní polární záře skoro po celé Evropě. A my tu zase měli mraky a zataženo. Naštěstí ale tahle podívaná trvala dva dny a ten druhý už se na nás konečně usmálo štěstí. Neměla jsem žádnou tour, ale přidala jsem se k Zsoltimu a stálo to za to! To byla nádhera!!! Lady Aurora tančila po celém nebi a nebyla k zastavení!!! Ani jsem nestíhala všechno fotit… V jednu chvíli jsem se už jen chtěla kochat. Následující dny už to nebylo tak slavné. Párkrát jsme měli štěstí a něco málo jsme viděli, ale často je spíš zataženo a oblačno. Každopádně každá (i malá) polární záře mi udělá radost.
Kromě práce, nebo neustálého čekání na ni, máme občas čas i na jiné aktivity. Jako jít na pivo, loučit se s průvodci, co odjíždějí (na tanečním parketu), sledovat světelné sloupy (co pořád vypadají jako přistání mimozemšťanů), ochutnávat různá jídla (již zmíněný sob, taky jsem měla chuť na fish&chips, dokonce měli i čepovaného Kozla), dojímat se u západů slunce… Je to tu prostě kouzelné. Sice zima, ale překrásná. Asi mi to pak bude i chybět.
