Práce s lidmi vždycky přináší řadu nečekaných zážitků. Některé jsou veselé, některé překvapivé, některé nepříjemné. Ale pokaždé jedinečné.
Nedávno jsem měla na tour rodinku z Číny, neuvedli telefonní číslo, tedy jsem jim v předstihu nemohla poslat zprávu, že jsem na cestě. Nicméně z rezervace věděli, že je vyzvednu v 8:00 ráno. Přijela jsem na místo vyzvednutí, chtěla jsem otočit auto, ale ouha. Mini-kopeček byl pokrytý ledem a auto ne a ne couvat, kola se protáčela a nic nepomáhalo. Vyzkoušela jsem tedy svoje nové protiskluzové zábrany (taková destička se zoubky), pořádně přidala plyn a naštěstí to stačilo a dostala jsem se ven. Jen ty protiskluzové destičky to úplně nepřežily. Pak jsem se vydala za onou rodinkou, otevřela mi slečna, tak 12 let, a zeptala se, jestli na ně můžu 20 minut počkat, než dosnídají. Odpověděla jsem, že ne, protože musím vyzvednout další zákazníky a protože máme daný plán, který musíme dodržet. Dala jsem jim 5 minut. Z 5 minut bylo 10, takže jsme stejně odjížděli se zpožděním. Naštěstí jsme se pořád vešli do časového harmonogramu a vše dopadlo dobře. Ale tím náš den jen začal. Jeden z nich pak během jízdy v sobím spřežení ztratil telefon. Naštěstí zůstal v saních, takže se rychle našel. Posledním zážitkem dne bylo psí spřežení, kde moji klienti měli nehodu – saně najely na sněhovou hradbu a překlopily se, během čehož klientce vypadl telefon z ruky do hlubokého sněhu. To jsem se dozvěděla zpětně. Všichni ostatní už přijeli, jen oni nikde. Začínala jsem být trochu nervózní. Po asi půl hodině se konečně objevili, smutní a slečna s odřeninou na oku. Řekli mi, co se stalo a jejich „psí řidič“ je vzal zpátky, aby zkusili telefon znovu najít. Hledali, nenašli… Vyplnili společně nějaké papíry ohledně pojištění a my se vydali na oběd. Přišli jsme tam a bylo mi oznámeno, že bufet už není, že už nemají žádné jídlo! Tak jsme byli nuceni objednat si pizzu. Po obědě ti, co ztratili telefon, chtěli znovu na husky farmu a znovu hledat. Tak jsem měla dilema, co dělat – jedna skupina chce na husky farmu, druhá domů… Nakonec druhá skupina zavolala kamarádovi, který pro ně přijel, tak jsem měla prostor k návratu za ztraceným telefonem. Jeden průvodce je naložil na snowmobil a jeli hledat. Hledali asi hodnu a nakonec to vzdali, ačkoli ten telefon opravdu potřebovali najít – patřil slečně, co pracuje jako cyber security v bance v Kataru…
Jindy jsem měla maminku s dvěma dcerami, kde anglicky mluvila jen ta starší (asi 10 let). Zamluvili si jízdu na snowmobilu – maminka řidička, jedna dcera jako spolujezdec, druhá na saních. Přijeli jsme ke snowmobilům a zjistili, že se někde stala chyba a měli jsme jich o jeden míň, než jsme potřebovali. Vymýšleli jsme řešení a nakonec „moje“ paní řídit nechtěla, tak všechny tři jely na saních. Jednu dceru jsem nejdřív vzala za sebe, ale při první zastávce šla za ostatními na sáně.
A jednou jsem za sebou vezla mladou slečnu (asi 12 let), která nedokázala sedět v klidu. U snowmobilu je potřeba, aby i spolujezdec dával pozor a neztěžoval řidiči práci. Ale ona pořád zvedala nohy, dávala je na sedadlo, vzpírala se na rukách o madla na držení, pouštěla se oběma rukama, hýbala se na všechny strany… Několikrát jsem ji napomenula, ale neposlouchala. Naštěstí jsme se nikde nepřeklopily.
Snowmobily jsou často plné nečekaných chvil. Občas někdo zajede nechtěně do lesa, do hlubokého sněhu, a pak je musíme zachraňovat. Při jiné jízdě se snowmobil s otcem a synem překlopil na bok. Neviděla jsem, jak se to stalo a rozumově jsem nedokázala pochopit příčinu. Jeli jsme do kopečka, jasná cesta, žádné překážky. A překlopený snowmobil byl v hlubokém sněhu vpravo a v pravém úhlu k cestě… Nechápu… Dítko jsme vysvobodili, naštěstí byl bez zranění, a snowmobil jsme museli skutálet ze svahu, aby se vrátil do normální jezditelné polohy. Naštěstí i ten byl bez „zranění“.
Před pár dny jsem měla taky jednoho nezapomenutelného klienta. Byl to Polák se speciálními asi kontaktními čočkami – jedna blankytně modrá, druhá červená, piercing všude možně po obličeji, boty s pásem špičatých hrotů kolem dokola… Každý si ho v davu všimne! A byl neskutečně milý, nadšený a vděčný za všechno, moc hezky se s ním a jeho slečnou povídalo. Ve stejně skupince jsem měla rodinu s pětiletým chlapečkem, který mi celou dobu říkal „teto“. To bylo tak roztomilé.
Taky se někdy dost bavíme nad otázkami našich klientů. Nedávno se mě během tour za polární září a opékání buřtů jedna Australanka zeptala, jak se „to“ jmenuje. Tím „to“ myslela buřty. Opatrně jsem řekla: „Buřty?“ A že nevím o jiném názvu…
Před Štědrým dnem jsme měli super štěstí na polární záři, bylo jí plné nebe! Udělali jsme spoustu fotek, a když jsme odcházeli, loučila se s námi takovou show, že jsme jen stáli uprostřed lesa a beze slov hleděli na tu krásu. Neuvěřitelné!!!
Posledním zapamatováníhodným zážitkem byla tour za polární září, kde jsem měla tatínka s dcerou, kteří měli trable s příletem. Let byl odkloněn, k nám je dovezl autobus, ale jejich zavazadlo nedorazilo… Protože byla zima, oblékla jsem je do kombinéz. Díky tomu měla dcerka dovoleno více věcí – jako válet se ve sněhu! Byla zima, nic jsme neviděli, hřáli se u ohně, ale ona si moc přála udělat andělíčka ve sněhu. Tak jsem s ní šla ven najít nejlepší místo a udělat si svého taky. A v tu chvíli se nad obzorem rozzářila polární záře! Naprosto kouzelná chvíle!
